tak tady je druhá verze :) napište, která je lepší ;D                tahle je psaná jako "Byla jsem, šla jsem..."  a ta pod tímhle je psaná vyprávěním toho, kdo to psal :D     !!!! :)

Kapitola 1. 

Maso a Krev

 

Na hrudi jsem ucítila jemné šimrání, které lehce pálilo. Očima jsem zamžourala po okolí, ale jakmile jsem uviděla siluety postav, ihned jsem zbystřila smysly. Předmět na mé klíční kosti byl postříbřený meč. Sykla jsem, když jsem meč uchopila, abych ho otočila rukojetí ke mně a trochu se při tom řízla. Všichni muži se kolem mě rychle postavili do kruhu a meče namířili na mě. Pomalu jsem vstala a meč jsem tiskla v obou rukách. Stáli kolem mě čtyři muži, pátý neměl zbraň, jelikož jsem mu ji sebrala. Moc dobře si uvědomovali nebezpečí. Že jsem vlkodlak, poznali podle zčervenalé kůže na místě, kde byl meč přitisknutý. A navíc žena v potrhaných cárech spící v lese je hned nápadná. Vycenila jsem tesáky, které se před jejich zraky začali prodlužovat. Jejich pach prozrazoval strach. Kolem nás byla hustá mlha, která musela působit vzhledem k okolnostem mnohem děsivěji. Pomalu jsem se otáčela a horlivě přemýšlela, co mám dělat. Proměna by byla nebezpečná, protože by mě během ní mohli klidně ze všech stran probodnout i když trvá jen pár sekund. Udělala jsem rychlý pohyb a jednomu rozsekla tepnu. Ostatní to na chvíli zaskočilo, a místo aby se na mě vrhli tak dokonce udělali krok dozadu tak jsem mohla druhého probodnout přímo do srdce. Do žil se mi vléval adrenalin a já jedním máchnutím zbylým dvěma trochu sekla do břicha, což je zdrželo a já je mohla zabít úplně. Ten beze zbraně se mezitím snažil utéct, ale schytal ránu do zad. Zhluboka jsem dýchala a stála nad ním. Z ruky mi vypadl meč a já poodešla pár kroků od těla. Pak jsem se zastavila. Pach jejich krve lechtal v nose. Cítila jsem, jak se mi z dásní derou špičáky. Dřív to bolelo ale teď je to dokonce příjemné. Brněly mě oči, které se barví do žluta a z nehtů se stávají drápy. Ve zlomku sekundy klečím u mrtvého a nenasytně se krmím. Lidské maso jsem už neměla hrozně dlouho. Čelisti se protáhly, ale dál jsem s proměnou nedošla. Rukama a zubama jsem rvala velké kusy masa. V tom mě vyrušilo křupnutí větvičky. S pusou od krve jsem se otočila směrem, odkud se křupnutí ozvalo. Zvedla jsem rty, pod kterýma se mi zaleskly špičáky. ,,Ty jsi ale rozparovač.“ Ještě než jsem cizince uviděla jsem rty stáhla a čelisti se mi zkrátili do normálu. Ten hlas bych poznala i mezi tisícem hlasů. Rukama jsem se snažila utřít krev a při tom jsem šla ke keříku, odkud se táhl hlas. ,,Merone…“ vydechla jsem, když jsem ho uviděla. Přimáčkl mě k sobě škrtícím stiskem. Prolil mě pocit štěstí. ,,Stýskalo se mi po tobě.“ Řekl tónem jako bych za to mohla. ,,Ty mě taky.“ Řekla jsem a obkročmo na něj vyskočila. Zachytil mě za stehna a hned nato jsem ho lačně políbila. Oči mu vzrušením žlutě žhnuli stejně jako mě. Polibky byly stále vášnivější a intenzivnější. Nakonec mě odtrhl. ,,Něc –“ chtěl něco říct, ale já mu přiložila prst na pusu. ,,Pššš, nic neříkej.“ Naše rty se znovu přibližovaly, ale najednou mě pustil na zem. ,,Něco ti musím říct.“ udělal krok dozadu. Hlavou se mi kromě podrážděnosti honilo spoustu myšlenek, ale nejvíce ta s mým bratrem. Nebylo by poprvé, co se dostal do nějaké šlamastiky. ,,Tvůj brácha…“ Prstem ukázal směrem na Beybull. ,,Odhalili ho?“ jen kývl. Je to známá víska pro dobré hovězí a býčí zápasy, jak už prozrazuje název. Napadlo mě, že chodil na krávy a jednou si to pohlídali a uviděli ho...ostatně...je to tak vždycky. Lidská žena -> láska -> hlad -> odhalení. Tento koloběh prožívám s bratrem už po sedmé. No vlastně s tímhle po osmé. Okamžitě jsem vystartovala. Vítr mě bodal do tváře a stromům jsem uhýbala jen tak tak. Zlověstná záře se blížila a osvětlovala noc. ,,Chcípni mrcho!“ ,,Táhni k čertu!“ ,,Zdechneš grázle!“ celé náměstí bylo namačkáno lidmi, kteří křičeli nadávky. Přimhouřila jsem oči a hledala bratra. Byl až úplně vzadu na jevišti ze dřeva, ze kterého se tyčil sloup, ke kterému byl zezadu přivázán silnými stříbrně lesklými řetězy. Toho jsem se zděsila nejvíc. Promáčknout se lidskými těly bylo těžké. Také jsem řvala nadávky ve smyslu toho, ať už ho zabijí a něco na ten způsob. Áren mě zaregistroval a zatvářil se šťastně a zároveň zděšeně a to nejen kvůli nim, ale taky kvůli mně. Byla jsem už úplně u mola a začala jednat. Ladně jsem se na něj vyhoupla. Vlasy se mi lepily k zpoceným zádům. Nadechla jsem se a strhla řetězy. Oddychla jsem si – byly postříbřené. Začala jsem se měnit a ohromného vlkodlaka. Lidé se s vřískotem rozutekli. Nikoho jsem zabít nechtěla. Mají nárok být proti nám, protože naši předkové je lovili jako vlci ovce. Ale poslední dobou jsou vlkodlaci utlačováni a je nás málo. Proto je důležité držet při sobě, najít si druha a rozmnožit vlčí krev do dalších generací. Surově jsem Árena popadla za ruku a seběhla rychle do lesa. Teprve tam jsem se proměnila do lidské podoby. Bublal ve mně vztek a Áren tušil, že bych mu nejradši vlepila a tak se odsunul ke stromu. Árenovi je šestnáct mě dvacet a mám nad ním veškerou zodpovědnost od té doby, co nás rodiče jednou v noci opustili a zamaskovali veškeré pachové stopy. Tehdy mi bylo patnáct a Árenovi jedenáct. Nevíme proč to udělali a po dvou letech hledání jsme to vzdali. Očividně o nás nestáli. Jelikož jsem byla a stále jsem starší, velím tu já. Minimálně dokud mu nebude osmnáct. ,,Já to vysvětlím!“ rychle řekl a ke stromu se přitiskl ještě víc. ,,Árene, to už je minimálně podesáté, co tě zachraňuju. Poučíš se někdy? Nebo chceš čekat, dokud tě nazabijou?!“ Rozkřikla jsem se na něj a složila jsem ruce, abych mu něco neudělala. ,,Jaks to věděla?“ snažil se změnit téma. ,,Poděkuj Meronovi.“ Řekla jsem trochu klidněji. Když jsem vyslovila jeho jméno, tak se zašklebil. Ale hned toho zalitoval, protože jsem ho praštila do břicha. Ne moc silně, jen výstražně, ale to stačilo. Otočila jsem se k němu zády a znovu složila ruce. Skolil se na zem, a když vykřikl tak jsem protočila oči. Když pak ale začal úpět otočila jsem se a málem zkameněla. Ze zad mu čouhal rovný stříbrný šíp a soudě podle červenání a následném žloutnutí kolem rány to bylo pravé stříbro. ,,No do pr…“ klekla jsem k němu a roztrhla mu tričko abych lépe viděla na místo vstřelu. Snažila jsem se šíp vytáhnout, ale byl úplně celý ze stříbra. Nakonec jsem ho vytáhla, ale z oka mi ztekla nedobrovolná slza. Podívala jsem se na ruce. Byly spálené a krvavé. Najednou mi zničehonic vjela ostrá bolest do ramene a Áren schytal další šíp. Pak další a další šípy. Chytila jsem Árena za ruku a pak už jsem ten velký nápor bolesti nevydržela a upadla do bezvědomí.                

 

                                          

                                                                                                

Kapitola 1.

                                                                    Maso a krev

Arishu probudilo šimrání na hrudi, které lehce pálilo. Otevřela oči. Stálo před ní pět vojáků a jeden z nich jí držel špičku svého meče na hrudi. Arisha protočila očima a s povzdechem mu vytrhla meč z ruky. Bleskurychle ho otočila a vojáka jím probodla. Ostatní znejistěli. S vytaženými meči pomalu couvali. Arisha na nic nečekala a vrhla se na zbylé vojáky. Dvěma usekla naráz hlavy. Zbytek se mezitím pokusil utéct. K jednomu se zezadu přiřítila a probodla ho. Meč nechala v něm a poslednímu zlomila vaz.

 ,,Lidé naivní“ odfrkla si a sfoukla vlasy z obličeje. Za Arishou zašustilo listí. Rychle se otočila s vyceněnými tesáky. Ihned je ale stáhla. ,,Pěkné“ řekl Meron. ,,Nemůžu dopustit, aby se někdo dozvěděl naše tajemství.“ Prohlásila hrdě. Meron ji přitáhl k sobě a políbil ji. ,,Ty moje hrdinko“ usmál se. Pak se jí koukl přes rameno na mrtvoly. Arisha si povzdechla a taky se koukla po mrtvolách. ,,Hodíme je do jezera.“ Pronesl Meron. V tom zvážněl. ,,Teď proč jsem tady.“ Arisha se zatvářila podrážděně. Je přece jasné, že přišel za mnou! Pomyslela si. Zároveň přemýšlela nad tím co se mohlo stát. ,,Mluv.“ Řekla v tušení, že jde o jejího bratra.

,,Jde o tvýho bráchu“

,,No jasně…jak jinak…“

Její bratr patřil k těm (podle Arishy cvokům), co chtějí potlačovat své zvířecí pudy. Najít si lidskou ženu, mít spolu děti,…K té druhé části se zatím nedostal, protože ho buď odhalili, nebo utekl, protože věděl, že to déle bez syrového masa nevydrží. Lidského masa. Tak se vždycky někde zašije, a až ho chutě přejdou, zkouší to znovu někde jinde. Meron se zadíval směrem k vesničce Beybull. Sice to byla malá víska, ale byla vyhlášená dobrým hovězím masem a býčímy zápasy. ,,Odhalili ho?“ Meron kývl. Arisha na nic nečekala a vystartovala do Beybullu až po ní šla vidět jen tmavá šmouha. Viděla přibližující se zář rozzuřeného davu. Ke kůlu byl přivázaný její bratr.

,, Zabijte tu stvůru!“ křičela, aby lépe zapadla. Bratr se na ni šťastně zadíval, ale Arisha mu naznačila, ať toho nechá. Áren byl o čtyři roky mladší než Arisha.

            Pomalu se prodírala davem blíž a blíž. Když už byla skoro u Árena, vyskočila na pódium. Na kterém byl přivázaný. Zavřela oči a rychle strhla řetězy. Oddychla si, když zjistila, že jsou jen postříbřené. Vrhla po něm pochybným a rozzlobeným pohledem. Tvář se jí začala deformovat. Vylezly špičáky, uši se jí zašpičatěli a posunuly víš na hlavu. Zařvala do obečenstva. Vlkodlačí řev se line kilometry daleko a působí opravdu hrůzně. Lidé se s vřískotem rozprchli na všechny strany. Jedna žena se ještě otočila a pak zmizela.

            Arisha chytila Árena za ruku a rychle seběhla do lesa.

,,Kolikrát, Árene, kolikrát tě ještě budu muset tahat z průšvihů?!“ Supěla Arisha.

,,Já to vysvětlím!“ Vyhrkl Áren

,,To si ráda poslechnu“ zuřila.

,,Ztrácel se jim dobytek, a oni si začali všímat, tak si jednoho dne počkali a uviděli mě.“ Spěchal Áren.

,,Kolikrát ti mám říkat, že tohle soužití s nimi prostě není možné?“

Áren sklonil hlavu a nohou rozhraboval hlínu. Arisha tady byla vůdce, I když to byli sourozenci. Áren si ke své sestře choval velký respekt. Jen málokrát v životě jí odporoval a většinou na to doplatil.

            Áren najednou padl na kolena. Když měl spadnout úplně Arisha ho zachytila o jeho ramena. Teprve teď si všimla šípu, který mu trčel ze zad. Zděsila se ještě víc, když viděla, že to kolem rány červená a následně hnědne. Chytila šíp a škubla. Áren zařval, ale Arisha skočila za něj a chytila za pusu. ,,Pšššt…“ sykla a pak ho pustila. Další šíp schytala Arisha do ramene. Silně skousla ret a snažila se ho vytáhnout, ale ta bolest se nedala vydržet. Čím dýl tam však šíp zůstal, tím víc masa se na něj připeklo. Nechala tesáky, ať jí ret propíchnou úplně.

,,Stříbro.“ Zašeptal Áren. ,,To sis všim brzo!“ řekla Arisha vztekleji, než chtěla. Áren jí chytil rukl s šípem a rychlím pohybem vytáhl. Arishe málem skápla slza, ale rychle ji utřela. Musí být pro svého šestnáctiletého bratra vzor. Hned na to ale přišel další a další šíp, až to oba sourozence skolilo. Než omdlela i Arisha, chytila bratra za ruku.

                                        

                                              

                                                                              kapitola 2.

                                                         Připraven?

 

Áren se probudil jako první.Měl svázané ruce. To, co pak uviděl opravdu nečekal – pochodovali a o něčem diskutovali rozrušení elfové. Když si všimly, že se vzbudil, přistoupili k němu. ,,Co chcete?“ zavrčel Áren. ,,To je jednoduché.“ Odpověděl elf a snažil se předstírat úsměv, ale šlo vidět, že je k smrti vystrašený. ,,Jen stvoření jako jsi ty a tvá…kamarádka či co, může zabít to co je venku. Čili jiný výplod zla.“

,,Je to moje sestra.“ Vyštěkl.

Rozhodně se mu jeho ‘návth‘ nelíbil.

,,Co za to?“

,,Pokoj od nás“

,,É…zamíta se.“ Řekl ledabyle Áren

Elf kývl na jiného elfa a ten se se stříbrným kopím přiblížil k Arishe.

,,Fajn!“

Elf se usmál a poodešel zpátky.

                V tom se ozvala ohromná rána. Snad všichni elfové uskočili leknutím. Arisha se vzbudila a rychle byla ve střehu. Byli v obrovské místnosti s poměrně malými železnými dveřmi.

Po ráně  se ozval křik. Pak bylo ticho. ,,Co se tu sakra děje?!“ Vykřikla leknutím Arisha.  Když spatřila bratra hned se k němu snažila co nejrychleji dostat. Jeden strážce však mezi ně dal své stříbrné kopí. Arisha se zastavila a zavrčela. Oči jí zežloutly a vytáhly se tesáky. Rozhodně nestála o popáleniny nejhoršího stupně. Strážce se jen zlomyslně usmíval. Očividně si tu vládu nad ní užíval. Jeden elf v bílém hábitu a s diamantem na hrudi k ní promluvil. ,,Potřebujeme vaši pomoc.“Arishiny oči už sice nebyli žluté, nýbrž zpátky zelené, ale tesáky nestáhla. ,,Naši vesnici napadl lireon. Při tom slově tuhne krev v žilách. Na pohled roztomilý, ale v tlamě má nespočet zubů, a jakoby toho nebylo málo, na jazyce má taky tlamu a na dlaních přísavky, které rychle sají krev. Dokonalý stroj na zabíjení.

,,To je mi opravdu líto.“ Řekla aniž by dala najevo alespoň náznak soucitu. Elf se zamračil. ,,Proč ho nezabijete sami?“

,,Protože jen tvorové jako mi to dokážeme.“ Vložil se do toho Áren.

Arisha se na něj podívala a Áren rychle uhnul pohledem.

,,Každopádně, jestli chcete pryč, tak to bez zabití té potvory nepůjde.“ Řekl vyzubeně nějaký strážce.

,,A jak ste nás sem teda dostali?“ Zeptala se netrpělivě Arisha.

Jeden elf prstem ukázal na vysunovací střechu a druhý roztáhl křídla.

,,Proč prostě všichni nevodlítnete?“ nechápal Áren.

,,Aby ses měl čemu divit.“ Zakřenil se stážce.

Ten s tím hábitem a diamantem rukou naznačil, ať zmlke. Hned jak se otočil tak na něho strážce udělal pár xichtů. ,,Jen strážci mají křídla. Ostatní ne. Proto nemůžou odletět.“

,,Páni. Bez křídel se nemůže lítat. To je novinka!“ Řekla skoro nadšeným hlasem Arisha. Pak protočila očima. ,,Fajn, zabijem tu potvoru.“ Řekla znuděně.

Trpělivost je vlastnost, která Arishe rozhodně schází.

Všichni odstoupily když se sourozenci začali měnit. Arisha vykopla dveře.

 

                                                                                                   kapitola 3.

                                                    Malé vítězství

 

Monstrum se rozběhlo proti nim. Zuby cvakaly a tekla krev. Kolem ze svých chatrčí koukali elfové s nadějí v očích. Potvora na každého sourozence přilepila ruku a rychle sála krev. Áren se zakousl do ruky lireona a ten ho pustil. Pak ho kousl i do druhé ruky a pustil i Arishu. Ta mu ruku v mžiku rozkousala, až mu trčel jen pahýl. Z bojiště se ozývaly hrozné zvuky – ohromný řev hlasité vrčení a kňučení. Pod nimi se dělala velká kaluž krve. Lireonova černá a velmi tmavě rudá krev vlkodlaků. Oba už se prali s pěkným počtem monster. Lireon Arishe rozdrápal hruď mezitím co se Árenovy zahryzával do boku pod žebra. Ale v přesile nemohli prohrát. Monstrum už jen leželo a těžce dýchalo, protože mělo plné plíce vlastní krve. Vlkodlaci se chytali za rány a bystře lireona sledovali. Prakticky se nemohl hýbat. Měl všechny končetiny prokousané na kost. Pár elfů se odvážilo vylézt ze svých domků a pomalu se přibližovali, zatímco ostatní vyhlíželi z domků. Pak vylézali další a další, až kolem nich bylo v kruhu snad celá vesnice.

,,Děkujeme vám.“.  ,,Zachránili jste nás!“ . ,,Jste naši hrdinové!“ se ozývalo všude kolem nich. Sourozenci zhluboka oddechovali a usmívali se na sebe navzájem. To je poprvé co JIM někdo tleská, obdivuje JE. Rány se začaly hojit a kosti, které se dávaly do kupy prapodivně zapraskali. Když Arisha přistoupila k lireonovi, aby ukončila jeho život úplně, dav se rozhulákal ještě víc. Dychtili po smrti, po pomstě, stejně jako lidé. Zabít ho ale nemohli. Kdyby elf usmrtil stvoření větší než je myš, jeho duše by se vytratila a velmi těžce by se získávala zpátky. Neměl by svědomí ani city. Stal by se z něj Temný elf. Většinou dělají malé tlupy někde v horských lesích. A pokud by se ho někdo pokusil chránit, je vyhnán.

Arisha chytila netvorovi hlavu a urvala ji. Všichni couvli. Nechtěli mít na sobě jeho krev. Ale zároveň jásali a křičeli, až to bylo nesnesitelné. Především pro vlkodlačí uši. ,,Klid, bratři a sestry!“ Zvolal ten s tím bílým hábitem. Všichni zmlkli. Oba se na něj upřeně zahleděli. ,,Tímto darem bych vám chtěl poděkovat. Za nás všechny.“ Řekl a natáhl ruku s látkovým pytlíkem. „Co to je?“ Řekli sourozenci dvojhlasně. „Šupiny vodního draka. Umožňují vám na chvíli mluvit s přírodou. Třeba se vám někdy bude hodit.“ Arisha se proměnila zpátky. Hned na to ji následoval bratr. S úsměvem se pro pytlík natáhla, ale bylo na něm vidět i pár úšklebků. ,,Divili byste se, co příroda může udělat.“ Zamrkal ne ně. ,,Ukaž.“ Natáhl se pro pytlík Áren,  zvědavě nakoukl dovnitř a přičuchl. ,,Voní po moři.“

,,Ty jsi Einstein.“ zasmála se Arisha a natáhla se zpátky pro pytlík. ,,Zůstanete tady přes noc?“ Zeptal se elf. ,,Nikam nespěcháme.“ Řekla Arisha a otočila se na bratra. Ten se na ni zmateně zakoukal. ,,Co?“ Zeptal se nechápavě Áren. Arisha přimhouřila víčka a s povzdechem zopakovala. ,,Jestli tady chceme zůstat přes noc!“ ,,Aha, no… mě je to jedno..“  ,, Výborně“ řekl s úsměvem elf. ,,Následujte mě prosím.“ A vykročil. Áren šel hned, Arisha ještě mrkla po mrtvole lireona a pak se tady rozešla.

                Usadili je k obrovskému stolu, který byl v další velké místnosti. Bohužel večeře nebyla moc uspokojivá. Samé bobulky, zelenina a ovoce. ,,Co naděláš.“ Řekl Áren a začal do sebe tlačit to vegetariánské jídlo. Co se týče jídla Áren nebyl nidy vybíravý. Zato Arisha ano. ,,Tak si vem i to moje.“ Řekla a shrnula svoje jídlo na jeho talíř. Elfové nic nepostřehli. Teprve potom. ,,Nechceš přidat?“ Ptal se nějaký elf. ,,Né, dík to je dobrý. Nó..já asi půjdu ven.“ Snažila se vyvlíknout ze spárů pohostinných elfů. ,,No dobře“ řekl překvapeně elf. Proplížila se ke vchodu a opatrně vyšla ven. Nechtěla vyvolat rozruch a hlavně nechtěla, aby se jí každý ptal, kam jde. Šla po pěšince, která vedla do lesa a snažila se zavětřit večeři. Ucítila prase a vyběhla tím směrem. Smrt byla rychlá stejně jako Arisha, takže prase nestihlo nic udělat. Ani krátké kviknutí. Začala se sytit a když skončila měla celé ruce a obličej od krve. ,,Kurňa.“ Zanadávala si a začala hledat nějaký potok či jezírko. Něco našla a ponořila si tam ruce. Pak ji to vtáhlo dovnitř. Zapištěla a rychle vyšplhala nahoru. Pak si nahlas zaklela, protože to nebylo jezírko, ale bažina takže byla špinavá celá. Asi čtvrt hodiny hledala čistou vodu. Pak tam skočila celá i s oblečením. Když se vracela táhla se za ní mokrá cestička. Už tam svítilo jen pár světýlek za okny a ty se pak taky postupně zhasínaly. Áren na ni čekal venku. ,,Odkdy je moje sestra mořská panna?“ Zasmál se Áren, když ji uviděj. ,,Sklapni.“ Zabručela nabroušeně Arisha. Áren ji chytil za ramena a vedl do jejich pokoje. Když došli, Arisha zalehla a hned usnula. Áren zakryl sklenku se světluškami a taky si šel lehnout.

 

 

                                                                 Kapitola 4.

                                                 Setkání

Áren otevřel oči. Postel naproti němu byla prázdná. Posadil se, protáhl a čichal jídlo. Vstal, sešel schody a prošel dlouhou chodbou až do jídelny. Uviděl Arishu u stolu, jak popíjí čaj. Když si ho všimla zamávala a naznačila ať si přisedne. Na to, co se stalo, se elfové chovali až moc klidně. ,,Zajímavý, že?“ Řekla mu Arisha když si přisedl. Jen kývl. ,,Třeba je to u nich normální.“ Mávl nad tím Áren rukou a taky se napil čaje. Na talíři bylo smažené vejce a chleba. Áren si do jedné ruky vzal plátek vejce, do druhé chleba a kousal. Arisha si vejce smotala a strčila si ho do pusy. Chleba nadrobila psovi, i když nějak extra neočekávala, že ho sní. Když dojedli, tak chvilku jen tak seděli a povídali si. ,,Co budem dělat teďka?“ zeptal se Áren. Místo odpovědi jen pokrčila rameny. ,,Asi půjdem po té pěšince co vede do lesa a teprve uvidíme.“ Dodala pak. Vstali a vydali se k východu, ale jeden elf se jim postavil do cesty. ,,To už chcete jít?“ zeptal se, jako kdyby tam teprve před pár minutami přišli. Áren se poškrábal na hlavě ,,No jo my už musíme jít…máme…jsme…“ ,,Máme velké plány a nemůžem se zdržovat.“ Rychle dopověděla Arisha. Pak elfa oběšli a otevřeli východové dveře. Slunce v tu chvíli přímo bodalo do očí.

Už byli kousek za lesem. ,,Musim si odskočit.“ Řekl Áren a odběhl. Arisha šla dál. Věděla že ji potom v klidu dožene. Pak se zastavila a zaposlouchala se. Někdo volal o pomoc. Rychle se rozběhla. Nebála se že by se bratr ztratil. Ucítí její pachovou stopu. Zpomalila a zaostřila zrak na dvě postavy v dáli. Nějáký muž ke stromu tlačil dívku a ta se nemohla vyprostit. Rychle seběhla k nim a muže otočila na sebe. Strnula. ústa měl celá rudá. Nahlédla na dívku. Ta se klepala a z krku jí tekla krev. ,,Ne…“ zašeptala Arisha.

,,Ano. Je to neuvěřitelné viď?“ řekl klidně muž a slastně se usmíval. Očima jezdil po Arishině těle a když dojel až k jejímu obličeji hvízdl. ,,Seš celkem pěkná.“ Řekl a olízl si dívčinu krev ze rtu. Arisha stále byla strnutá. ,,Jakto…“ pořád nedokázala větu dopovědět. ,,Upír.“vytlačila ze sebe po dlouhé odmlce. Dívka se mezitím snažila pomalu odplížit, ale muž ji rychlým pohybem přitáhl k sobě a jazykem jí jel po krku. Nespouštěl však z Arishy oči. Měli tmavě ořechovou barvu a jeho černé vlasy mu lítali do všech stran. Očividně věděl, co je zač. ,,Správně.“ Potvrdil Arishinu diagnózu. Vyjely mu špičáky a zaryl se dívce do krku znovu. ,,Ne!“ vykřikla Arisha když se vzpamatovala a rychle ho odstrčila. Dívka padla zesláblá k zemi. Rychle k ní přiklekla. Měla zpomalený tep. ,,To nechápu.“ V klidu přišel upír, jako kdyby před pár sekundami neletěl několik metrů vzduchem. ,,Normálně lidi vraždíš, tak proč jí chceš pomoct?“ Zvedla k němu hlavu. Sama taky vlastně nevěděla, proč jí teď pomáhá. ,,Notak.“ Usmál se. ,,Popusť uzdu divokosti, vlčku.“ Skřížil ruce a opřel se o strom. Na tváři měl stále ten šibalský úsměv. Vůně krve ji šimrala v nose, ale nedala se jen tak nalákat. Normálně by už hltala maso, ale měla svoji důstojnost a tak vzdorovala. ,,Ne.“ Řekla přísným hlasem.

Uslišeli něčí běh. Upír okamžitě vystratoval a za krk neznámého přitiskl ke stromu. Arisha byla hned za ním. ,,Pusť ho!“ zakřičela než doběhla. Byl to Áren, který očividně vůbec nevěděl co se děje. Obličej mu začal rudnout. Snažil se upírovy ruce odtrhnout ale pomalu chabnul. ,,Pusť ho říkám!“ stála tam a měla zaťaté pěsti. Nekonec ho pustil. ,,Kdo to sakra je?“ vydal ze sebe Áren s prvním nádechem. ,,Ten co balí tvou holku kámo.“ A jednou rukou Arishu objal kolem krku. Hned se od něho odtrhla. ,,Myslíš mou sestru?“ řekl naštvaně Áren. ,,Jo tu.“  Arisha dala ruce v bok. ,,Jasně.“ Řekla uraženě. ,,Neříkej, že by nám to neslušelo?“ Vyzubil se upír. Áren pozvedl obočí. ,,Ne neslušelo.“ trpce odpověděla. Upír se otočil. ,,Bezva. Kvůli tobě mi utekla večeře. Teď abych si hledal novou.“ Řekl až přehnaně smutně. ,,Byla by tě škoda.“ Řekl ještě smutněji. ,,Prosím?“ Snad nás nechce zabýt, blázen. Honilo se jí v hlavě. ,,Už tak sem řek moc. Třeba se někdy uvidíme.“ Zamával a zmizel. ,,Jak to myslel?“ ,,Nevím.“ Arisha taky nechápala. ,,Tak to zjistíme.“ ,,Kde?“ chtěla vedět Arisha. ,,U Vyšších.“

Vyšší jsou všem nadřazené bytosti, které přežívají i tisíciletí. Nad nimi jsou ještě Nejvyšší. K těm se chodí s nejdůležitějšími a neřešitelnými otázkami a problémi. ,,No já nevím…“ znejistěla Arisha. ,,Co víš, co tím myslel.“ Pořád se bránila před příchodem k Vyšším. ,,Asi máš pravdu.“ Přitakal Áren. Pak se najednou z ničeho rozjařil, jako kdyby dostal nějaký dárek. ,,Závod?“ Usmál se. ,,Kam?“ zeptala se vyzývavě Arisha. Až do Lojlu. Loil je elfské město, které bylo odsud asi patnáct kilometrů. ,,Takže tři, dva, jedna!“ vykřikl Áren. Zůstalo po nich jen rozvýřené listí.

Ozvala se hrozná rána. Áren prudce zastavil a otočil se na sestru. Srazila se někým. ,,Merone?“ snažila se rozpoznat rozmazaný obličej. Místo odpovědi se dočkala objetí. ,,Hledal jsem tě.“ Hned ji ale pustil. ,,To byla teda odporná rána.“ Zasmála se Arisha.. ,,Au.“ Chytila se za nos a s křupnutím narovnala.. ,,Čau její brácho.“ Pozdravil Árena, když ho uslyšel přicházet. ,,Čus. Kde se tady bereš?“ Neměli se zrovna v lásce. V Meronových světle modrých očích šly vidět obavy. Prohrábl si světlé vlasy s tmavým podbarvením. ,,Vím že to zní divně, ale upíři něco chystaj…“ ,,Vůbec.“ Chytila ho za ruce. ,,Dneska jsme jednoho potkali.“ ,,Snažil se ti ju sbalit.“ Nemohl si odpustit Áren. Oba se na něj zamračili ale on se jen usmíval. ,,Říkal, že by jí byla škoda.“ pokračoval. ,,A že toho už i tak řekl moc a pak zmizel." Dopověděla za něj a podívala se naštvaně na Árena. Meron pokrčil čelo. ,,To je ještě víc znepokojivý.“ ,, Fajn, rozhodně musíme jít za vyššími.“ Rozhodla Arisha. ,,Souhlasím.“ Kývl Meron. ,,Jelikož to byl prvně můj nápad, tak taky souhlasím.“  Arisha si povzdechla. Takhle se před Meronem choval vždycky.Vstali a ruku v ruce vyšli. Áren šel na před.

 

Prosím pište názory a upozorňujte na chyby ;) Děkují